Když jsem se při zhruba třetím poslechu úvodu alba „On Fire“ kapely WIDOW mimoděk podíval z okna a uviděl jaro, které se pozvolna začínalo ujímat vlády nad koloběhem ročních období, napadlo mě, že tihle američané mají možná právě s typickým jarem mnoho společného. Oni totiž hrají přesně takový klasický heavy metal, o kterém všichni víme, že existoval, existuje a existovat bude, stejně tak jako všichni víme, že jaro existovalo, existuje a existovat bude. Některým z nás se tenhle metalový prazáklad dokonce líbí, ale povětšinou prostě jen konstatujeme fakt jeho bytí. S jarem je to stejné - některým z nás se dokonce líbí (a tento počet bude asi mnohem větší, než v uváděném příměru - tady to v mé teorii trochu skřípe, uznávám), ale povětšinou prostě jen konstatujeme fakt jeho bytí. A zaposlouchá-li se člověk do první a druhé skladby alba („An American Werewolf In Raleigh“ a „The Preacher's Daughter“), může mu skutečně připadat, že jejich úderný a barevně melodický podtext jakoby z oka vypadl osvěžujícím účinkům jara po dlouhé a otravné zimě, symbolizované v tomto případě záplavou kolovrátkovitých heavy metalových záležitostí bez kouska sebekritiky a zdravého rozumu.

Jenže to jsem byl na omylu. Na zatraceně krutém omylu. Protože jsem zkrátka znovu, jako sedmiletý školák, sednul na lep neotřesitelně podlému zákonu trhu, podle něhož se posluchač alias kupující hned zkraje uchlácholí lépe znějícím materiálem, aby v sázku dávaná pověst nahrávající kapely nepřišla zbytečně rychle vniveč. A jakmile se zavře šuplík pokladničky, děj se vůle boží. Přesně tak, další a další poslechy „On Fire“ (vida, i tenhle pochybný titul mohl varovat s dostatečným předstihem), zejména od třetí až čtvrté skladby výše, mě z těchhle básnických úvah dočista vyléčily. Bublina splaskla, kouzlo nečekaného se tak jako ve stovkách dalších případů zase nekoná, a přede mnou leží nevzhledná a nepřehledná hromádka opakovaně zneužitých (někdy bych se dokonce nebál říct i pohlavně) heavy metalových riffů, vyhrávek, sólíček a já nevím čeho všeho ještě. Nevyčnívá z ní ani průměrný dívčí vokál, doplněný mužským protějškem, který nezřídka užívá také suchý a syrový blackmetalový křik, a nevyčnívá z ní prostě vůbec nic dalšího. Je to smutné, o to smutnější, že WIDOW v téhle hře na schovávanou, která nemůže mít vítěze, nezůstávají sami. Ale tak to zkrátka je a nemá nejspíš cenu k tomu cokoliv dalšího dodávat.